Klasikova školka I.

První film – výběr - založení


Je dost pravděpodobné, že se tady časem objeví velice precizní a fundované články o tom, jak na to. Téměř jisté je i to, že se to v nich bude jen hemžit desítkami slov a pojmů, z nichž by si většina zasloužila samostatný článek sama o sobě. Těším se na ně a jak vtipně poznamenal kolega, přímo cítím jejich vůni. Co ovšem cítím neméně, je potřeba pomoci kolegům a kolegyním, kteří jsou na začátku dobrodružství zvaného temná komora. Dodnes vidím vytřeštěné oči nově příchozích návštěvníků našich domácích fotokroužků poté, co je zkušenější z nás pyšní na vlastní “odbornost“zasypali záplavou termínů “pro zasvěcené“. Nemálo z nich jsme viděli naposled. Byla to škoda, jejich i naše. Sám si ve věcech techniky často a opakovaně připadám silně nedostatečně a tak přijměte tento návod pro “blbce“ jako dobrý úmysl někoho, kdo se jím sám často také cítí.


Kupte si obyčejný film. Když říkám obyčejný, mám tím na mysli například nejlacinější tuzemský Fomapan, i když velmi dobrou službu vám v tomto případě udělá určitě i film řady Pan od Ilfordu, čínský Lucky (údajný klon filmů značky Kodak) a další. Všechny tyto materiály se vyznačují tím, že mají příznivou cenu a sehnat by jste je měli celkem bez problémů opravdu leckde. Fomapan je materiál, který i přes svoji relativní láci není vůbec špatný a leckterý zkušený temnokomorník po něm bez rozpaků často a rád sáhne. Na světových internetových fórech se můžete čas od času dokonce dočítat o jeho výjimečných kvalitách, nadprůměrně vysokém obsahu stříbra apod. Pravda je asi taková, že v západní Evropě nebo třeba Spojených státech už pro samý výběr nevědí co by a Foma se tam dílem kvůli objektivně opravdu solidní kvalitě za rozumnou cenu a dílem díky puncu exotické speciality stává žádaným artiklem. Navíc jde přece o zahraniční výrobek. Co je důležité doopravdy, je skutečnost, že se jedná o léty osvědčený film, vyráběný podobně jako ostatní výše jmenované klasickým postupem, který je tzv. robustní, což volně přeloženo znamená, že si toho nechá hodně líbit. Úplně zjednodušeně je to s ním podobné, jako se učit jezdit s traktorem. Stovku z něj sice nevytáhnete ani náhodou, zato se ale i přes počáteční nešikovnost a nepřesnost rozjedete třeba na trojku a skoro určitě dojedete do cíle – na vašich prvních obrázcích velmi pravděpodobně alespoň něco bude.

Volte spíše mezi Fomapanem 100 a nebo 400. Velmi kvalitní Fomapan 200 je sice také dobrá volba, ale díky modernější technologii ne tak zcela traktoroidní. Různá, mateřskou značkou neustále s oblibou a nepříliš vhodně ani přehledně obměňovaná marketingová označení, jako classic, profesional, creative a podobně klidně velkoryse přehlédněte. Prostě chtějte buďto stovku a nebo čtyřstovku. Opět velmi zjednodušeně, ale jasně: Pokud nebudete fotografovat za vydatně zářícího sluníčka, prokáže vám lepší služby na světlo citlivější 400, v opačném případě dejte přednost méně citlivé 100. Platí pravidlo méně světla – citlivější film (400), více světla – méně citlivý film (100), (toto mezinárodní označení citlivosti platí pro filmy všech značek a výrobců). Jak a proč tomu tak je, případně i není se dozvíte časem.

Velice důležitým parametrem při výběru filmu je jeho tzv. formát - čili jeho šíře, případně velikost políčka, na kterém je zaznamenán fotografovaný obraz. Formáty se nejčastěji a nejjednodušeji rozlišují na malý (kinofilm), střední (svitek) a velký (listový film - planfilm). Vy se ve svých analogově-fotografických počátcích nejčastěji setkáte nejspíš s kinofilmem, řidčeji se svitkovým filmem, no a velkoformátové planfilmy můžete téměř s jistotou prozatím hodit za hlavu (časem jakoby jste je tam našli). Kinofilm byl v posledním půlstoletí a doposud podle některých údajů i přes mohutný nástup digitální techniky stále ještě je světově nejrozšířenějším fotografickým médiem. Lze proto očekávat, že naprostá většina filmových přístrojů, které se vám dostanou do ruky, budou pracovat právě s ním. Poznávacím znamením tohoto formátu je perforace (čtvercové otvory po stranách), případně standardní rozměr 24 x 36 milimetrů jednoho každého políčka. Naprostou jistotu vám v případě obav poskytne s sebou do prodejny donesený přístroj, do kterého vy ani sebe šikovnější prodavač prostě jiný než jemu příslušný formát filmu nenacpe. To, že příslušný odborný prodavač nebude možná vaši kameru umět ani otevřít je věc jiná - v době překotných změn, agresivního marketingu a celkového úpadku řemesel je to jev víceméně běžný a to nejen u fotografů nebo prodavačů. Na dotaz – nabídku, jestli si raději nechcete pořídit nějaký úžasný digitál z jejich nabídky, který je právě v akci, reagujte lehkým pousmáním. Oni potřebují prodat, vy potřebujete film ve foťáku.

Pokud se rozhodnete založit si první film sami, je už na místě přece jen jistá obezřetnost. Zklamání z neexponovaného (nenafotografovaného, neosvíceného) filmu může mít pro nadšení dychtivého, leč nezkušeného začátečníka fatální následky. Vím to z vlastní zkušenosti. Můj první kinofilm v opravdové zrcadlovce zn. Praktica dopadl právě tak. Film zůstal nenaexponován a moje nadšení na nějaký čas citelně ochladlo.

Systémů zakládaní filmu do převíjecího mechanismu kamery je celá řada a opravdu není nad to si to osobně vyzkoušet pod dohledem někoho, kdo daný typ dobře zná. Dalším poměrně bezpečným postupem bývají návody (pokud je samozřejmě máte k dispozici, pokud ne, k nalezení bývají na internetu), no a poslední možností je vlastní experimentování. Zvláště při něm je hlavně u mechanických systémů dobré raději před zaklapnutím dvířek pár políček obětovat a mít jistotu, že film se skutečně převíjí a nevyklouznul z cívky. Po dovření zadních dvířek je u mechanického převíjení neklamným znamením správného založení jistý odpor, který páčka nebo knoflík převíjení klade na rozdíl od cvakání tzv. naprázdno, navíc knoflík zpětného převíjení filmu po dofocení filmu se zpravidla při převíjení filmu točí, byl-li film špatně založen, netočí se. Moderní kinofilmové aparáty vyráběné zhruba posledních patnáct dvacet let mívají pak obvykle kromě spousty jiných automatických funkcí automatizováno i zakládání filmu. Ten prostě jenom jednoduše přiložíte volným koncem na barevnou značku a o zbytek se už aparát po zavření dvířek postará sám. Některé aparáty film navinou samy po zaklapnutí zadních dvířek (zejména filmové kompakty), některé aparáty musí být zapnuté hlavním tlačítkem a po zaklapnutí dvířek je třeba stisknout spoušť pro navinutí filmu na první políčko.

Poněkud jiná situace nastává u svitkových filmů na střední formát, kde se po odtržení lepítka a zasunutí zúženého konce papírového krycího pásu do protilehlé cívky začne nejprve odvíjet tento pás, na kterém po pár centimetrech objevíte nejčastěji šipku (zpravidla s nápisem START nebo dvěma protilehlými šipkami) jasně signalizující, že navíjení na protilehlou cívku je nutno po dosažení barevné značky při otevřeném přístroji ukončit a dále je možno pokračovat až do zaskočení západky převíjení pouze se zavřenou zadní stěnou kamery. Opět doporučení, prsty ruky, kterou držíte cívku s filmem přitlačujte pokud možno současně závity ještě neodvinutého pásu k cívce. Pokud by totiž došlo k samovolnému povolení filmu před jeho napnutím proti druhé cívce, může být tento při krajích osvícen. I z tohoto důvodu se obvykle doporučuje zakládat nový film do kamery mimo přímé světlo.Úplná tma není nutná, ale třeba i stín stromu venku v terénu rozhodně není na škodu.

Máte nabito! Můžete začít. Protože jste se ale vydali cestou analogové fotografie, nezačnete hned bez rozmyslu pálit s vědomím, že to nic nestojí, protože stojí a začnete se věnovat ušlechtilé lidské činnosti, jakou přemýšlení a promýšlení bezesporu je. O tom ale až příště.

Petr Voženílek – Mamiak

Za věcné i jazykové korektury děkuji Předsedovi.