Klasikova školka II.

První film – objekt snímání, kompozice


Tak od minule už máte založeno nebo nabito - jak kdo chce - a chystáte se na první zmáčknutí spouště, které už nebude naprázdno, nýbrž změní plynutí časoprostoru, protože jednu jeho část navěky otiskem světla do emulze zmrazí. Jistě uznáte, že na takto závažnou událost je potřeba se náležitě připravit.


První otázkou bývá koho nebo co snímat, čili jaký bude objekt vašeho fotografického zájmu. Pokud jste si pořídili filmový aparát proto, že chcete dokumentovat opravu vašeho plechového miláčka, případně výrobu čehokoliv krok po kroku z důvodu možné opakovatelnosti, případně vratnosti postupů, máte sice s volbou objektu jasno, ale analogový aparát nebyl ve vašem případě zřejmě tím nejšťastnějším řešením. Zde má digitál skutečně několik zásadních předností. Pokud ovšem máte ambice spíše tvůrčí, zvolili jste určitě správně. Možná odpověď na otázku co fotografovat, se skrývá právě ve spojení vašeho zájmu. To je totiž to nejpřirozenější a obvykle i nejšťastnější rozuzlení nutkavé potřeby zaznamenat trvalým způsobem něco zajímavého nebo krásného na citlivou emulzi. Objekt vašeho fotografického zájmu se může během vaší fotografické kariéry i několikrát měnit, což vůbec nevadí, i u vyspělých autorů je to celkem běžný jev. Existují ovšem také poměrně časté výjimky a zvláště ti, kteří propadnou kráse lidského, přesněji tedy ženského těla, to mají většinou už spočítané a žánr mění skutečně jen ojediněle. Fotografujte tedy svoji milou, své potomky, blízké lidi nebo třeba parní lokomotivy. To, že máte k objektům svého snímání citový vztah se časem na kvalitě snímků určitě nějak projeví a okamžitě vám pomůže překonat nejen začátečnické nezdary, ale například i nedostatek času a energie na nového koníčka. Určitým úskalím u některých autorů může být samozřejmě jistá nekritičnost, kdy vztah ke snímanému přehluší schopnost reálně zhodnotit dosažené výsledky. Nakonec ale, pokud dotyčnému fotografování přináší radost, proč ne - hlavní účel byl splněn.

Sedíte doma u počítače, stojíte na rušné ulici, případně ve velebném tichu přírody a nebo právě sledujete hluboké oči osoby vám nejdražší? To všechno jsou správné situace na promyšlení a procvičení kompozice, to všechno jsou okamžiky a objekty vhodné ke snímání. Pozorně se zadívejte a určitě objevíte něco, co váš zrak upoutá silněji než okolí. To je on - předmět vašeho zájmu, váš motiv! Budete-li mít po ruce kameru, můžete ji přiložit k oku a v hledáčku sledovat stále se alespoň trochu měnící obraz. Zkuste chvíli vydržet, potlačte nutkavou potřebu stisknout spoušť a přejíždějte očima po budoucím obraze, který vidíte v hledáčku. Čekejte na správný okamžik, hledejte souvislosti, měňte úhel, polohu. Přibližujte se, vzdalujte se, zkusit můžete i změnu ohniska. Pozor, není to totéž, jako několik kroků vpřed či vzad, i když se spousta fotografů mylně domnívá, že právě jejich širokorozsahový zoom je tou nejlepší náhradou za jejich nohy. Nebojte se, ruce vám při tom všem neupadnou, nejste digitalista, nemusíte je mít toporně předpaženy.

Důležité je uvědomit si, že váš lidský mozek je ještě stále neskonale dokonalejší než jakýkoliv přístroj, fotografický nevyjímaje a proto je zásadně důležité odlišit, jakým způsobem vidí scénu fotoaparát a jakým lidské oko. Hlavním rozdílem je to, že člověk se dívá dvěma očima, čili vidí prostorově, zatímco aparát zaznamenává to, co uvidíte, když si zakryjete jedno oko. Zkuste si to … . Dalším rozdílem je to, že zatímco člověk vnímá souvisle jednotlivé vjemy, fotografie zachycuje jedinečný okamžik, zlomek sekundy, ve kterém musí být vše podstatné obsaženo, má-li být ta fotografie považována za dobrou, čili takovou, která pozorovateli něco řekne bez sáhodlouhých komentářů.

Zatímco díky několik desítek tisíc let staré “čipové sadě“ v naší hlavě se vám před očima promítá obraz s kompletně zpracovanou hloubkou ostrosti, převedením hlavních motivů do prvního plánu, potlačením rušivých prvků v obraze a vyváženou tonalitou a to vše v reálném čase, vaše kamera včetně těch nejdražších modelů tupě zírá před sebe a čeká na pokyn svého pána. Skoro se chce říci výborný sluha, zlý pán. S postupující elektronizací, automatizací atd. a s nimi související masovostí jako by to platilo stále víc. Davy platí nehorázné peníze za iluzi, že “to“ za ně někdo udělá, že se stanou dobrými fotografy díky drahému poslednímu výkřiku techniky. Není to zdaleka ale jen výsada fotografie, stejní lidé dnes věří i rodinnému štěstí s novým rodinným vozem, lepší komunikaci s přáteli díky novějšímu modelu telefonu a podobně.

Jak přinutit fotoaparát, aby viděl stejně jako váš mozek? A váš mozek, aby viděl jinými dosud neviděné na tisíckrát už fotografovaném tématu? To je úkol v podstatě na celý fotografický život. Pár nejjednodušších rád a tipů patří ale určitě i do naší školky.

Rada první zní, snažte se mít v obraze jenom to, co tam skutečně chcete mít, co je tam důležité a co tam má své nezastupitelné místo. Vše ostatní lze považovat za rušivé prvky a je potřeba se jich zbavit i přesto, že občas nezamýšleně vytvoří zajímavou souvislost nebo příběh. Častěji ovšem zapříčiní roztříštěnou kompozici, srostlice a jiné nežádoucí efekty. Způsobů jak oddělit podstatné od zbytečného, jak potlačit nežádoucí a vyzdvihnout důležité je několik a ve fotografii je jejich použití těmi hlavními momenty, které nakonec odlišují snímek dobrý od těch ostatních.

Druhá rada – ještě jednou si pečlivě prohlédněte v hledáčku budoucí záběr. Není v ose hlavního motivu jiný předmět, který vy sice momentálně vnímáte jako spolehlivě upozaděný například díky vzdálenosti a nebo tonalitě, ale který na výsledné fotografii vytvoří ony populární srostlice v podobě třetí nohy, paroží na hlavě ze sloupů pouličního osvětlení a podobně? Na to je potřeba dávat pozor. To jsou chyby takříkajíc základní a proto i téměř neodpustitelné. Je jasné, že pokud se vám jedinému podobně nedokonalým způsobem podaří zachytit událost typu pádu newyorských dvojčat, je pravděpodobné, že se vy a vaše fotografie stanete slavnými i přes tyto hrubky, ale škoda to bude stejně.

A na závěr ještě jedna rada vypůjčená od slavné legendy reportážní fotografie Roberta Capy: Běžte blíž. Opravdu! Uvidíte, že tenhle recept je vážně univerzální a není ho nikdy dost.

Máte tedy už zkomponováno, ani náhodou se nepokoušíte o něco tak neuvěřitelně naivního jako vměstnat do záběru babičku, jejího věčně pobíhajícího psíka a holuby na střeše katedrály, před kterou i s celou širou rodinou právě stojí, a řešíte problém, jak dosáhnout toho, aby bylo zřejmé, že hlavním motivem je právě vaše babička a ne vše to, o čem už byla řeč. Současně by ale mělo být patrné, o jakou situaci jde a není proto tak úplně jedno (minimálně fotografované babičce), jestli se jedná o záběr doma v kuchyni, anebo také tak trochu i o tu vrcholnou gotiku.Vaše kamera to na rozdíl od vaší hlavy sama nepozná a proto je potřeba jí pomoci. Právě k tomuhle slouží kromě dobré kompozice (rozestavení prvků v obraze) i clona a čas. O nich ale zase příště.

Petr Voženílek (Mamiak)

Za překlad do českého jazyka a doplnění textu děkuji Předsedovi