0
Klasikova školka V.
10-dub 07 13:47:00 |
Mamiak
v Praxe
Měření světla – první část – teorie
Exponometrie, integrální měření, Schwarzschildův jev, zonální systém … . Také se vám ježí chlupy po celém těle a máte pocit, že než se prokousávat tímhle jazykem, to budete raději do smrti fotografovat automatem na zelené pole? Nenechte se zmást. Proto, aby byly vaše negativy takové, jaké je chcete mít, stačí celkem málo – správně číst. Ano, čtete správně, ne měřit, ne počítat, ne …, ale prostě jenom číst.
Všechny ty složité a důležitě znějící úkony za vás totiž dnes už naprosto přesně a spolehlivě udělají přístroje. Celá ta věda o luxech, osvitových číslech, expozičních korekcích a co já vím o čem všem ještě, je jistě úctyhodná, ale její praktický dopad pro vaše obrázky má jediný smysl a cíl. Stanovit pokud možno co nejpřesněji tu nejšedivější šedivou ze všech šedivých v celém černobílém světě. Tahle pramáti všech černobílých odstínů, alter ego každého dobrého pozitivu, má hodnotu 18% a křestní jméno Kodakova střední šedá. Už jste to slyšeli? Ve skutečnosti prý nemá procent pouhopouhých 18, ale rovnou celých 19 a navíc údajně nemá vůbec nic společného s Kodakem, ale s kdoví kým (že by s marketingem?). Je to jedno. To ať si měří teoretičtí fyzikové, zjišťují historici fotografie a dokazují zapálení bojovníci za pravdu na jiných internetových fórech. Nám stačí vědět, že tady prostě existuje jakási střední, celosvětově uznaná a odsouhlasená hodnota, podle které všechny přístroje měří. Schválně říkám přístroje, protože na vás už je jenom změřené správně vyhodnotit.
Zamíříte-li totiž sebedražší a sebesložitější přístroj sloužící k měření světla na libovolný předmět na světě, ukáže vám přesně takové hodnoty, které ve výsledku povedou k tomu, že vámi fotografovaný objekt bude vyveden jako vzor vší fotografické šedivosti, tedy právě v Kodakově devatenáctiprocentní střední šedé … . Zní to skoro až hloupě, ale je to tak. Šedivá bude jiskřivá krajka mořské pěny i běloskvoucí racek vznášející se ve svitu poledního slunce nad ní, stříbrná rybka ve vlnách bude stejně šedivá jako jindy do černa opálená tvář domorodého rybáře rybku právě lovící a tak dále. Prostě dokonale šedivý svět podle Kodaka. Skutečný svět naštěstí takhle šedivý není a tak když svůj jistě drahý a sofistikovaný přístroj nasměrujete do zrovna právě opravdu šedivých vln oceánu, budete mít vyhráno. Černý rybář zůstane černochem, ať už o to stojí nebo ne, a z obyčejného bílého racka se nějaký vzácný druh ve vašem přístroji také nevylíhne. To jste ovšem právě měli to, čemu se říká začátečnické štěstí. Podstatně pravděpodobnější totiž je, že v tom poledním slunci bude jásavě zářit nejen obloha, ale i mořská hladina a vy máte tím pádem problém - vaše fotografie bude vypadat úplně jinak, než jak vidíte a jak byste si představovali. Čím to? Kde je chyba? Přístroj měřil jako vždy správně. To jen vy jste špatně četli.
Celé kouzlo správného určení potřebného množství světla pro vaši fotografii spočívá ve schopnosti rozhodnout, co má expozimetr měřit, a porozumět tomu, co vám měření sděluje. Nebo ještě jinak - podobně jako při tvorbě obrazu – kompozice, kdy rozhodujete o tom, co bude v popředí a co v pozadí, co bude ostré a co rozmazané, tak i při měření světla určujete výběrem měřeného výslednou tonalitu (umístění na šedivé škále) jednotlivých částí obrazu. Přístroj měří vždy stejně – střední šedou. Měřit je možné a někdy i nutné několika způsoby a my si teď ty nejrozšířenější v krátkosti popíšeme. Hlavně proto, abyste se postupně naučili správně rozhodovat, co a jak měřit.
Ve fotografické praxi v podstatě existují dva základní způsoby měření světla. Jednou z možností je měřit světlo odražené, druhou pak světlo dopadající.
Na principu měření odraženého světla pracují všechny expozimetry vestavěné v posledních nejméně třiceti letech do většiny běžně distribuovaných fotografických kamer. Ve fotoaparátu umístěné světlocitlivé čidlo vyhodnocuje množství světla na něj (později na film) dopadající a dál už je to celé jen o technice. Možností je spousta. Pro vás je ale důležité vědět, že pro tento způsob měření je charakteristické vše, co bylo o možných chybách naznačeno výše. Jde o relativně nejméně přesný způsob určení osvitu! Čidlo expozimetru totiž nedokáže odlišit, jaké jsou skutečné (vámi viděné) odstíny šedi v obraze a vyhodnocuje vlastně ani ne tak osvětlení jako spíše míru odrazivosti snímaných předmětů. U světelně jednoduchých scén, kde nejsou velké světelné rozdíly (kontrasty), je všechno v pořádku. Přístroj vše, co je v jeho zorném (vlastně měřícím) úhlu, zprůměruje a výsledná fotografie vás zřejmě víceméně uspokojí. Hlavní slabinou téhle metody je ale právě ono průměrování. Tam, kde světlo průměrné není, dochází v závislosti na měřeném snadno k chybám. Rozsáhlejší světlé a lesklé plochy přístroji signalizují světla dostatek, převaha tmavých odstínů potom zase může vytvořit mylnou informaci o jeho nedostatku. Řešením pro složitější situace může být proto bodové měření a nebo měření dopadajícího světla.
Měření dopadajícího světla funguje z pohledu fotografa jakoby obráceně. Stejné světlocitlivé čidlo přístroje (externího – v kameře nezabudovaného expozimetru) se obrací tentokrát nikoliv směrem ke snímané scenérii, ale právě opačně – směrem ke kameře (!). Výsledkem je poměrně velice přesná hodnota stávajícího osvětlení v místě měření. Dodatek v místě měření je důležitý. Je-li totiž stanoviště kamery a snímaných předmětů více vzdáleno, může dojít k tomu, že osvětlení už stejné být nemusí a pak je jedinou možností opět buďto bodové měření a nebo nějaký druh simulace světelných podmínek v místě snímání (dá se kupříkladu očekávat, že stín lesa na protějším kopci bude stejně tmavý jako ten pár metrů ode mne apod.).
Jak už jsme si řekli, toto měření je sice přesnější, ale i ono má svá omezení. Kromě toho, že měření s externím expozimetrem nebývá příliš pohotové, je další nevýhodou to, že u světelně proměnlivých scén v plenéru může dojít k tomu, že budete více měřit než fotografovat. U krajinářské fotografie to nevadí, u reportáže už většinou ano. Dále je tu také nutnost přepočítávat prodlužovací faktory na objektiv nasazených filtrů (čidlo už není za objektivem a neměří proto světlo procházející přes filtr), případně dlouhého výtahu měchů velkoformátových kamer.
I když moderní matrixové systémy současných kamer dokáží už velice spolehlivě zvládnout správnou expozici u mnoha i poměrně komplikovaných světelných situací, patří práce se světlem, jeho vnímání, vidění a v neposlední řadě i měření stále k tomu základnímu, co by měl fotograf pokud možno dokonale ovládat. A to zdaleka nejenom s ohledem na technickou dokonalost fotografie, ale stejně tak i z důvodů tvůrčích. Správně exponovaný negativ, to je prostě základní stavební kámen a žádné sebepropracovanější dodatečné postupy a úpravy ho nedokáží plně nahradit. Tohle staré pravidlo platí dokonce i pro digitální kulometčíky (ne každý záběr je možno opakovat, ne vše je možné řešit autobracketingem), natož pak pro vyznavače v celuloidu zvěčnělých otisků světla.
Příště budou na řadě některé konkrétní postupy a návody, jak a co měřit, případně kdy a čím nenechat přístroj i sebe ošálit.
Petr Voženílek (Mamiak)
Za pomoc tradičně děkuji Lýdii a Předsedovi a netradičně babičce Věře, která mi kdysi z němčiny přeložila německy důkladný návod k expozimetru Lunasix, jenž mi pomohl pochopit leccos z tajů exponometrie.
Exponometrie, integrální měření, Schwarzschildův jev, zonální systém … . Také se vám ježí chlupy po celém těle a máte pocit, že než se prokousávat tímhle jazykem, to budete raději do smrti fotografovat automatem na zelené pole? Nenechte se zmást. Proto, aby byly vaše negativy takové, jaké je chcete mít, stačí celkem málo – správně číst. Ano, čtete správně, ne měřit, ne počítat, ne …, ale prostě jenom číst.
Všechny ty složité a důležitě znějící úkony za vás totiž dnes už naprosto přesně a spolehlivě udělají přístroje. Celá ta věda o luxech, osvitových číslech, expozičních korekcích a co já vím o čem všem ještě, je jistě úctyhodná, ale její praktický dopad pro vaše obrázky má jediný smysl a cíl. Stanovit pokud možno co nejpřesněji tu nejšedivější šedivou ze všech šedivých v celém černobílém světě. Tahle pramáti všech černobílých odstínů, alter ego každého dobrého pozitivu, má hodnotu 18% a křestní jméno Kodakova střední šedá. Už jste to slyšeli? Ve skutečnosti prý nemá procent pouhopouhých 18, ale rovnou celých 19 a navíc údajně nemá vůbec nic společného s Kodakem, ale s kdoví kým (že by s marketingem?). Je to jedno. To ať si měří teoretičtí fyzikové, zjišťují historici fotografie a dokazují zapálení bojovníci za pravdu na jiných internetových fórech. Nám stačí vědět, že tady prostě existuje jakási střední, celosvětově uznaná a odsouhlasená hodnota, podle které všechny přístroje měří. Schválně říkám přístroje, protože na vás už je jenom změřené správně vyhodnotit.
Zamíříte-li totiž sebedražší a sebesložitější přístroj sloužící k měření světla na libovolný předmět na světě, ukáže vám přesně takové hodnoty, které ve výsledku povedou k tomu, že vámi fotografovaný objekt bude vyveden jako vzor vší fotografické šedivosti, tedy právě v Kodakově devatenáctiprocentní střední šedé … . Zní to skoro až hloupě, ale je to tak. Šedivá bude jiskřivá krajka mořské pěny i běloskvoucí racek vznášející se ve svitu poledního slunce nad ní, stříbrná rybka ve vlnách bude stejně šedivá jako jindy do černa opálená tvář domorodého rybáře rybku právě lovící a tak dále. Prostě dokonale šedivý svět podle Kodaka. Skutečný svět naštěstí takhle šedivý není a tak když svůj jistě drahý a sofistikovaný přístroj nasměrujete do zrovna právě opravdu šedivých vln oceánu, budete mít vyhráno. Černý rybář zůstane černochem, ať už o to stojí nebo ne, a z obyčejného bílého racka se nějaký vzácný druh ve vašem přístroji také nevylíhne. To jste ovšem právě měli to, čemu se říká začátečnické štěstí. Podstatně pravděpodobnější totiž je, že v tom poledním slunci bude jásavě zářit nejen obloha, ale i mořská hladina a vy máte tím pádem problém - vaše fotografie bude vypadat úplně jinak, než jak vidíte a jak byste si představovali. Čím to? Kde je chyba? Přístroj měřil jako vždy správně. To jen vy jste špatně četli.
Celé kouzlo správného určení potřebného množství světla pro vaši fotografii spočívá ve schopnosti rozhodnout, co má expozimetr měřit, a porozumět tomu, co vám měření sděluje. Nebo ještě jinak - podobně jako při tvorbě obrazu – kompozice, kdy rozhodujete o tom, co bude v popředí a co v pozadí, co bude ostré a co rozmazané, tak i při měření světla určujete výběrem měřeného výslednou tonalitu (umístění na šedivé škále) jednotlivých částí obrazu. Přístroj měří vždy stejně – střední šedou. Měřit je možné a někdy i nutné několika způsoby a my si teď ty nejrozšířenější v krátkosti popíšeme. Hlavně proto, abyste se postupně naučili správně rozhodovat, co a jak měřit.
Ve fotografické praxi v podstatě existují dva základní způsoby měření světla. Jednou z možností je měřit světlo odražené, druhou pak světlo dopadající.
Na principu měření odraženého světla pracují všechny expozimetry vestavěné v posledních nejméně třiceti letech do většiny běžně distribuovaných fotografických kamer. Ve fotoaparátu umístěné světlocitlivé čidlo vyhodnocuje množství světla na něj (později na film) dopadající a dál už je to celé jen o technice. Možností je spousta. Pro vás je ale důležité vědět, že pro tento způsob měření je charakteristické vše, co bylo o možných chybách naznačeno výše. Jde o relativně nejméně přesný způsob určení osvitu! Čidlo expozimetru totiž nedokáže odlišit, jaké jsou skutečné (vámi viděné) odstíny šedi v obraze a vyhodnocuje vlastně ani ne tak osvětlení jako spíše míru odrazivosti snímaných předmětů. U světelně jednoduchých scén, kde nejsou velké světelné rozdíly (kontrasty), je všechno v pořádku. Přístroj vše, co je v jeho zorném (vlastně měřícím) úhlu, zprůměruje a výsledná fotografie vás zřejmě víceméně uspokojí. Hlavní slabinou téhle metody je ale právě ono průměrování. Tam, kde světlo průměrné není, dochází v závislosti na měřeném snadno k chybám. Rozsáhlejší světlé a lesklé plochy přístroji signalizují světla dostatek, převaha tmavých odstínů potom zase může vytvořit mylnou informaci o jeho nedostatku. Řešením pro složitější situace může být proto bodové měření a nebo měření dopadajícího světla.
Měření dopadajícího světla funguje z pohledu fotografa jakoby obráceně. Stejné světlocitlivé čidlo přístroje (externího – v kameře nezabudovaného expozimetru) se obrací tentokrát nikoliv směrem ke snímané scenérii, ale právě opačně – směrem ke kameře (!). Výsledkem je poměrně velice přesná hodnota stávajícího osvětlení v místě měření. Dodatek v místě měření je důležitý. Je-li totiž stanoviště kamery a snímaných předmětů více vzdáleno, může dojít k tomu, že osvětlení už stejné být nemusí a pak je jedinou možností opět buďto bodové měření a nebo nějaký druh simulace světelných podmínek v místě snímání (dá se kupříkladu očekávat, že stín lesa na protějším kopci bude stejně tmavý jako ten pár metrů ode mne apod.).
Jak už jsme si řekli, toto měření je sice přesnější, ale i ono má svá omezení. Kromě toho, že měření s externím expozimetrem nebývá příliš pohotové, je další nevýhodou to, že u světelně proměnlivých scén v plenéru může dojít k tomu, že budete více měřit než fotografovat. U krajinářské fotografie to nevadí, u reportáže už většinou ano. Dále je tu také nutnost přepočítávat prodlužovací faktory na objektiv nasazených filtrů (čidlo už není za objektivem a neměří proto světlo procházející přes filtr), případně dlouhého výtahu měchů velkoformátových kamer.
I když moderní matrixové systémy současných kamer dokáží už velice spolehlivě zvládnout správnou expozici u mnoha i poměrně komplikovaných světelných situací, patří práce se světlem, jeho vnímání, vidění a v neposlední řadě i měření stále k tomu základnímu, co by měl fotograf pokud možno dokonale ovládat. A to zdaleka nejenom s ohledem na technickou dokonalost fotografie, ale stejně tak i z důvodů tvůrčích. Správně exponovaný negativ, to je prostě základní stavební kámen a žádné sebepropracovanější dodatečné postupy a úpravy ho nedokáží plně nahradit. Tohle staré pravidlo platí dokonce i pro digitální kulometčíky (ne každý záběr je možno opakovat, ne vše je možné řešit autobracketingem), natož pak pro vyznavače v celuloidu zvěčnělých otisků světla.
Příště budou na řadě některé konkrétní postupy a návody, jak a co měřit, případně kdy a čím nenechat přístroj i sebe ošálit.
Petr Voženílek (Mamiak)
Za pomoc tradičně děkuji Lýdii a Předsedovi a netradičně babičce Věře, která mi kdysi z němčiny přeložila německy důkladný návod k expozimetru Lunasix, jenž mi pomohl pochopit leccos z tajů exponometrie.
4 Comments