Žádné odpovědi

[taz]

Clona a čas

A je tu další pokračování. Tohle téma jsem slyšel vysvětlovat už mnohokrát, ale nic zatím nepřekonalo výklad mého tatínka, který mi už v mých jedenácti letech dokázal společně se starou flexaretou předat pomocí jednoduchého příkladu i podstatu téhle zaklínací formule všech pravých fotografů. Tady, volně převyprávěna, je.

Představte si kbelík s vodou, který potřebujete vylít, dejme tomu, třeba na podlahu. Tou vodou je potřebné – správné (expozimetrem změřené) množství světla, které potřebujete dostat na podlahu, tedy vlastně na film. A protože fotografie je dnes už přece jenom na rozdíl od úklidových služeb mimo jiné i vědní obor, tak tu vodu na tu podlahu nebudeme camrat jen tak, jak nás napadne, ale budeme ji správně dávkovat. Máme k tomu dva pomocníky, clonu (variabilně měnitelný otvor) a čas. Možnosti jsou v zásadě dvě. Buďto vylijeme potřebné množství vody, které je pochopitelně stále stejné (!) velkým otvorem za krátkou dobu téměř naráz, anebo budeme pěkně opatrně úzkou nálevkou dělat s vodou vlastně totéž, ale bude nám to trvat pochopitelně podstatně déle. A to je celé. Právě jste pochopili základní princip vzájemného vztahu clony a času ve fotografii.
.
Proč je dobré někdy lít pomalu a někdy to vše s gustem vychrstnout naráz, souvisí kromě jiného právě i s tím, o čem byla řeč minule, tedy s kompozicí. Změna hodnot času nebo clony se většinou na výsledném obraze nějakým způsobem projeví. Záleží samozřejmě na podmínkách, nejvíce světelných, ale vliv je to obvykle dost zásadní a my si ho dále popíšeme.

Takzvaná clonová čísla jsou mezinárodně uznávaná řada, která má sama o sobě docela zajímavou historii, vývoj i fyzikální pozadí, nám bude ale pro tuto chvíli stačit, zapamatujete-li si, že je to ten ovladač (nejčastěji na kroužku objektivu) s čísly jako 1,4 - 2 - 2,8 – 4 - 5,6 - 8 - 11 - 16 - 22. Setkat se můžete ovšem i s mezihodnotami typu 1,7 - 1,8 - 3,5 ale třeba i 9,5 u moderních aparátů, případně s clonou 32 nebo 45 a 64 vyskytující se obvykle u přístrojů na střední a velký formát.
Důležité je uvědomit si, že menší clonový otvor = vyšší clonové číslo = méně světla procházejícího objektivem (přesněji clonu) a opačně. Pro množství propuštěného světla platí v tomto případě pravidlo, že všechny sousední hodnoty na stupnici (pozor nikoliv vždy zobrazované na displejích moderních přístrojů viz. tzv. mezihodnoty), jsou vždy právě dvojnásobkem nebo polovinou!
Ne náhodou pak funguje úplně stejný princip i u nastavení časů závěrky (to je ta doba vylévání vody na podlahu vzpomínáte?). I zde platí pravidlo dvojnásobného, případně polovičního osvitu při volbě sousedních hodnot. Závěrky jsou technicky velmi různé, společné mají ale všechny to, že i ony dávkují světlo, a to po způsobu otočit kohoutkem s vodou, zavřít kohoutek s vodou. Znáte ten policejní vtip o kontrole funkčnosti majáčku na střeše vozu? Svítí, nesvítí, svítí, nesvítí … . Přesně tohle je i hlavní a jedinou funkcí závěrky. Proč vlastně na dopravu a bezpečnost nedohlížejí fotografické závěrky? Těžko říci, záhada.

Ovladač časů bývá obvykle (ale není to zdaleka podmínkou) umístěn na vlastním těle kamery a nejčastěji užívané hodnoty jsou třeba 4, 8, 15, 30, 60, 125, 250, 500, 1000, 2000 apod. Čestnou výjimkou bývají aparáty sovětské provenience, případně kamery dnes již historické. Ve všech případech se ale jedná o zlomky sekund (ve skutečnosti tedy 1/4, 1/8 atd.), po které závěrka propouští světlo (kohoutek je otevřen). Dokonalejší (a dražší) závěrky mívají rozsah možných časů v obou směrech větší a větší je potom samozřejmě také rozsah jejich použití. Většina závěrek má ještě na ovladači vyznačenou hodnotu B (z anglického bulb), která umožňuje ponechat závěrku v otevřené poloze libovolně dlouhou dobu. U některých starších (spíše historických) přístrojů se můžete setkat ještě s označením T (z anglického time), kde jedním stlačením dosáhnete otevření závěrky, druhým pak její zavření. Tato funkce je obzvláště výhodná u velmi dlouhých časů, protože vás na rozdíl od B nenutí držet spoušť po celou dobu ve stlačené poloze (lze nahradit například pojistkou u některých drátěných nebo chcete-li pružných spouští – to je takové to lanko opletené látkou s tlačítkem na konci). Opakuji, při volbě časů závěrky opět platí pravidlo, že sousední hodnoty v řadě umožňují nadávkovat světlo v dvojnásobném, případně polovičním množství. To je důležitá informace, kterou vzápětí zužitkujeme.

Trocha suché, ale přeci jenom nutné teorie je za námi, tak vzhůru do praxe. Jak se projeví kombinace času a clony 1/125 a 5,6 ve srovnání s nastavením hodnot 1/60 a 8? Z toho co jsme si mimo jiné i pomocí vody a kbelíku výše vysvětlili, je snad už každému jasné, že množství světla dopadajícího na citlivou vrstvu filmu bude v obou případech úplně shodné. Větší zaclonění (dvakrát menší otvor) u druhé kombinace jsme kompenzovali o stupeň delším (dvojnásobným) osvitem a vše je tedy stejné. Nebo není?

Ne tak zcela. Delší čas (nižší číslo!) se v případě pohybu v obraze projeví rozmazáním pohybujících se částí obrazu, a to lhostejno, bude-li se jednat o trávu či lístky jemně se třepotající ve vánku a nebo o právě z bezprostřední vzdálenosti fotografovaný řítící se expres. Míra rozmazání bude samozřejmě pokaždé rozdílná, záviset bude na rychlosti závěrky, rychlosti vlastního pohybu předmětu i vzdálenosti od kamery, ale počítat s ní je potřeba. Nezanedbatelným pohybem pak, ač se to nemusí zdát, je také větší či menší pohyb našeho vlastního těla. I muž (žena) ocelových nervů a pevných rukou přece jenom většinou neudrží už i 1/15 vteřiny a déle trvající expozici v ruce bez pomoci stativu, aniž by se to na výsledném negativu neprojevilo alespoň drobnou neostrostí. A to nebyla řeč o zpětném rázu vaší zbraně, vlastně tedy sklopení zrcátka u pravých zrcadlovek. Spolehlivě nejjistějším způsobem, jak zajistit rozostření obrazu je třímat aparát na dlouhé páce, tedy v předpažených rukách … . To už je ovšem vrchol pošetilosti, se kterým se mezi klasickými fotografy příliš často nesetkáte. Zlatým pravidlem takříkajíc na jistotu je použití hodnoty času odpovídající jakémusi ekvivalentu ohniskové vzdálenosti. Pro ohnisko f=50 mm bude proto nejdelším spolehlivě bezpečným časem z ruky ještě 1/60 vteřiny a kratší ( 1/125, 1/250 … atd.). U teleobjektivu s ohniskem f 135 je pak minimem 1/125 spíše ale 1/250 a kratší.

Menší clona (menší číslo, větší otvor) se projeví ve všech případech menší hloubkou ostrosti. Termín hloubka ostrosti je důležitý pojem a zaslouží si vlastní vysvětlení. Slibuji, že to bude to nejjednodušší možné. Kromě jiného je to po čase a kompozici už třetí nástroj, pomocí kterého určujeme, co bude v obraze důležité - zdůrazněné, v tomto případě ostré.

Spolehlivě ostré je v obraze pouze to, na co přesně zaostříte a co je v jedné rovině se zaostřeným. Protože se ale vinou nedokonalosti lidského oka (které jako dostatečně ostré vnímá ještě i část obrazu před a za rovinou zaostření) se jedná pouze o teoretické pravidlo, mluvíme o tzv. hloubce ostrosti. Hloubka ostrosti roste mimo jiného se zmenšujícím se otvorem clony – vyšším clonovým číslem.

O zaostřování a hloubce ostrosti bude podrobněji řeč příště. V tuto chvíli úplně stačí, budete-li si pamatovat, že: O co více zacloníte, o to hlubší část obrazu se bude jevit jako ostrá a naopak!

Petr Voženílek (Mamiak)

Za překlad do českého jazyka a doplnění textu děkuji Předsedovi

Zobrazit článek