3 odpovědí na toto téma

[Predseda]

Jak si zřídit černou komoru

Informací o tom, jak si zřídit vlastní černou komoru, je ve starší fotografické literatuře spousta. Mnoho článků na toto téma najdete i na internetu. Tento seriál si proto neklade za cíl vytvořit další změť písmenek na toto téma. Tento seriál by prostě rád přesvědčil ty z vás, kteří pořád váhají, zdali se do temnokomornictví pustit, že teď je pro to právě ta nejvhodnější doba.

Možná se divíte předchozí větě – proč by dnes, kdy už blahobyt dosáhl takového stupně, že v málokteré rodině nemají kromě automobilu, televizoru, DVD přehrávače, satelitu a počítače alespoň jeden digitální fotoaparát, měla být nejvhodnější doba pro věc tak zoufale nemoderní, jako je fotokomora?

Věc se má tak – právě proto, že dnes je takřka společenskou povinností vlastnit digitální fotoaparát, se objevuje stále více lidí, kterým tahle masovost vadí. Nacvakat dva tisíce snímků za víkend, to prostě vyžaduje nejen výkonný počítač, ale i příslušnou náturu, která také není dopřána každému. Kromě toho vedlejším produktem masovosti nástupu digitální fotografie je příjemný fakt, že dnes se vše, co se týká klasické fotografie, prodává z druhé ruky za zcela symbolické ceny, např. kompletní vybavení fotokomory tak můžete koupit za 500 Kč, někdy též za flašku, nezřídka i za odvoz (hele, Pepo, doma v garáži se mi válej nějaký krámy po dědovi, prej s tím dělal fotky, nechceš to – jinak to hodím do kontejneru…)

Řeknete si – nojo, ale já nikdy chemii nerozuměl, vždycky jsem měl z chemie trojku, a to ještě proto, že mě Vomáčková nechávala při písemkách opisovat za to, že jsem ji na oplátku doučoval z češtiny. Mohu vás ujistit, že teoretické znalosti chemie ke zpracovávání fotografií domácí cestou potřebovat nebudete, alespoň v úplném počátku a při běžných nárocích na své fotografie určitě ne.

Další častou námitkou je prostor – nojo, ale já bydlím v paneláku, máme malej byt, kde bych to dělal? Ani tento problém není neřešitelný. Fotokomora se dá zřídit i na poměrně velmi malém prostoru. Není třeba hned uvažovat o ideálním stavu, tj. samostatné vytápěné místnosti s tekoucí studenou a teplou vodou, digestoří a zvětšovákem na zdi. Fotokomoru lze zřídit i v poměrně velmi malé koupelně, starém špajzu, lze přepažit kus předsíně, chodby, pokoje, vyčlenit část dílny, sklepa…možností je mnoho.

Možná jste zvikláni; potřebujete další argumenty, proč stojí za to zkusit vyvolávat si fotky postaru tak, jak to dělali naši otcové a dědové? Nuže, dobrá. Podívejme se na to, kolik fotografií na papíře jste za uplynulý rok viděli od typického fotografa digitálního věku – asi dost málo, že? Možná, že ani jednu. Všechny ukazuje jen na notebooku. Jste někde na společném výletě, oni cvakají jak o život, ale produktem jejich práce je v nejlepším případě odkaz na web. Od kolegy temnokomorníka sice fotky neuvidíte hned následující den ráno na kompu, ale až za tři týdny, přitom vám ale utkví v paměti více, než dvěstěpadesáttři fotografií typu img2538.jpg.

Dalším argumentem pro temnou komoru je to, že dnes v době minilabů, kdy při zpracování vašich fotografií záleží na tom, jestli u mašiny sedí slečna Petra nebo Monika, případně jak je zrovna naladěna, si můžete v komoře zpracovat fotografii zcela podle svých představ – výřezy, tonalitu, světlost, tmavost, kontrast, vše podle vlastního přání. Vše záleží jen na vás.

Nezanedbatelnou a pro mnohé začátečníky překvapivou bude informace, že zpracování černobílých fotografií ve vlastní komoře vyjde většinou levněji, než příslušný formát (zejména větší – cca od 18x24 cm) v barevném „minilabovém“ provedení. Že získat kvalitní černobílou (tedy ne šedorůžovou, fialovobílou či zelenošedou) zvětšeninu z většiny běžných minilabů je záležitost na úrovni sci-fi, není třeba příliš hovořit.
Kvalitně zpracovaná černobílá zvětšenina na barytovém papíře vykazuje zpravidla velmi dlouhou životnost, rozhodně nejméně dvakrát delší, než fotografie zpracovávané jako běžná komerční zakázka v minilabech (a bohužel nejen těch typu „fotografie za 0,80 Kč“). Takže pokud chcete, aby si vaše fotografie mohli prohlížet ještě vaši vnuci, určitě tuto cestu zkuste.

No a nakonec, pokud jste takoví beznadějní staromilci, jako třeba já, určitě se vám také líbí, že si můžete zkusit něco, s čím pracovali už vaši dědové či pradědové, princip zpracování je pořád stejný, vyzkoušený, dobou prověřený, fotografie zpracované ruční cestou mají v sobě ten šmrnc, jaký žádný strojově vzniklý snímek vyrobený sebedokonalejší technikou nikdy mít nebude.

Nebojte se temné komory - to podstatné, co potřebujete, je hlavně chuť to zkusit, čas, případně pochopení rodiny, hodláte-li provozovat svůj koníček v bytě. Pokud splňujete tyto předpoklady, můžete se začíst do příštího pokračování, kdy si povíme o zkušenostech s provozováním fotokomory v malé koupelně.

Václav Pitucha (Předseda)

Za připomínky děkuji Radimovi (RHx)

Zobrazit článek

[Ondras]

Toto je uzasne nadherny clanek. Jsou to presne ty duvody proc se mi rucne delane fotografie libi a proc i ja bych to chtel zkusit. Diky za nej.

[ladinek]

Článek super!!! Ještě bych dodal, že dnes vyjít ven se Zenitem jako já, nebo Flexaretou, budí pozornost skoro jako když přijedete do chudinské čtvrti autem za 2 miliony

[RHx]

no taky můžu posoudit, před pár lety se občas někdo po dvojočce na krku podíval, v sobotu na masopustu to bylo snad pět lidí za hodinu, co mě zastavili

ono je to hezký, ale přijdeš úplně o tu výhodu nenápadnýho a pohotovýho aparátu což tvoji práci právě moc neulehčí

no s každým promluvíš, dáš holkám podívat na matnici a "pak až" můžeš se dát do práce