1 odpovědí na toto téma

[ploci]

Pročítav si některé diskuse na místním foru, všiml jsem si zajímavého jevu, totiž, že kdekoliv, kde je zmíněno leštění za horka, čili leštičkou, se vždy vyrojí pouze obavy, nagativní zkušenosti a odrazování od tohoto postupu. Já sám jsem právě z tohoto důvodu až do nedávně doby pracoval jen na matných papírech, neboť nevyleštěný lesklý není ani lesklý, ani matný, a lesklý RC papír není papír, ale jakýsi podivný hybrid plastu a papíru, jehož se jaký zapřísáhlý ctitel tradic ani netknu (tedy většinou...). Leštičku jsem doma sice měl, ale ležela ve skříni a pomalu se ztrácela pod narůstající hromadou prachu. Až jsem si jednou řekl - dost! Mám v rodinném albu staré fotografie leštičkou dokonale vyleštěné, ve starší literatuře o leštění mluví jako o snadné věci a já bych to neměl zvládnout?! Tak jsem si koupil balíček lesklých papírů 10x15 na zkoušku a zvětšil na ně snímky, které jsem pořídil na konci minulého roku ve škole.
Ještě předtím, než začnu s vlastním popisem, musím se zmínit o použité technice. Vlastním obyčejnou elektrickou oboustranou leštičku - nikoliv tedy leštičku bubnovou, která se prý používala ve větších provozech. Snad dokonce bývaly rozpalovány plynem. Já sám jsem takové zařízení nikdy neviděl, ale někdo jiný by je snad mohl podrobněji popsat, vzhledem k tomu, že v běžných provozech již těžko budou v dnešní šeredné číslicové době k užitku, takže by snad mohly být lacino k dostání.


Když byly zvětšeniny hotovy včetně vyprání, pustil jsem se do díla. Oprášil jsem leštičku, zastrčil jsem jednu zástrčku přívodní šňůry do ní, druhou do sítě, nechal ji zatím řádně se nažhavit a mezitím jsem omýval plechy. Použil jsem jen horkou vodu, domnívaje se, že to musí stačit. Pak jsem začal přikládat zvětšeniny, vzhledem k formátu po čtyřech kusech, a s pomocí gumového válečku jsem je přitlačil a vytlačil vzduch, aby byl styk mezi kovovým povrchem a emulzí zcela těsný. Pak jsem obě desky založil do leštičky. Behěm chvíle se z leštičky začalo notně pářit, po chvíli oblaka páry zmizela a počalo hlasité praskání. Po jeho skončení jsem z leštičky vyjmul vyleštěné fotografie. Ani jedna se mi nepřilepila - to se mi ostatně nestalo ani při žádném dalším leštění, takže si myslím, že má-li kdo tuto zkušenost, je dána poškrábanými či zcela špinavými plechy. To je ale můj názor, který může být mylný. Nepřilepení se bylo ale tou jedinou věcí, která mi udělala radost. Jinak byly zvětšeniny lesklé zcela nepravidelně, se spoustou skvrnek, okraje zůstaly zcela nevyleštěny. Zkoušel jsem více tlačit válečkem, to však pomohlo jen velmi málo. Nezbylo mi, než se ponořit do moudré literatury, v mém případě do Kulhánkovy Černobílé fotografie a svázaného ročníku 1961 Československé fotografie. Dle rad zde uvedených jsem odmastil plechy lihem a dokonale je vyleštil jemným hadříkem, pak jsem je nechal dostatečně dlouho v leštičce, aby se rozpálily a aby dík tomu vyprchal vzduch z drobných pórů v jejich površích. Zvětšeniny jsem předtím měl několik hodin ve vodě, aby jejich emulze řádně změkla a dobře přilnula k plechům.

Když jsem nyní opakoval svůj pokus, byl výsledek již mnohem lepší, ale k dokonalosti mu stále mnoho chybělo. Přistoupil jsem tedy k nejtvrdším opatřením - podle rad z Čs. fotografie jsem zvolil dva postupy. Podle prvního jsem zvětšeniny na kartonovém podkladě (na tenkém se už nedělají, což je v případě tak malého formátu zvláštní, nechci-li tvořit pohlednice, nepotřebuji přece karton) vařil asi deset minut ponořené ve vodě. Pak jsem leštil již dříve popsaným postupem. Výsledek mne příjemně překvapil - kazy z valné části zmizely, vše bylo krásné. Druhý postup, ještě šíleněji působící, se nakonec ukázal být nejúčinnější. V litru vody jsem rozpustil 10g želatiny - použil jsem obyčejnou dortovou, protože plátková nebyla k sehnání - a fotografie, které jsem předtím nechal povařit, jsem ve vzniklém roztoku máčel citlivou vrstvou. Autor radil nanášet na položený papír, ale tak to bylo jednodušší. Výsledek byl úžasný! Takřka dokonalý povrch, jen při velice pečlivém pozorování občasné skvrnky, jen ty okraje stále nedokonalé. U malých zvětšenin ovšem předpokládám bílý okraj, na němž nedokonalost tak neruší, a ty velké pak stejně dělám na papíry s matným povrchem. Pak jsem fotografie, teplem zkroucené jako luk, položil na chladnou podlahu, ať se narovnají. Nakonec jsem je dal líci k sobě lisovat pod tři díly Československého vojenství. Po týdnu jem je vyndal, a musím říci, že tak pěkně mé zvětšeniny ještě nepůsobily. Vyzývám proto všechny. aby se v honbě za leskem nesnižovali k RC papírům (das Unterpapier...). Mnou vyzkoušený konečný postup působí složitě, ale je velice jednoduchý a po nezbytném procvičení velice rychlý. Budu se nadále pokoušet o vylepšení, a své zkušenosti si nenechám pro sebe. Na závěr tedy říkám jen: Schlagt euch zu uns, die Fotografie braucht euch!

Zobrazit článek

[Karfik]

Díky za super návod. Já dostal od souseda ke zvětšováku i leštičku a po přečtení popisu leštění, mě to ihned odradilo. Takže s chutí do toho a půl je hotovo.