Perspektiva je na fotografiích velmi důležitá, ne vždy a ne ve všech směrech je ale žádaná. Pro korekci perspektivy jsou určeny shift objektivy pro malý a střední formát, velkoformátová fotografie tyto problémy řeší obdobnými postupy. Co ale dělat v případě, kdy potřebujeme z jakéhokoli důvodu pozměnit perspektivu a nemáme s sebou shift objektiv nebo VF? U diapozitivů máme smůlu, pro doma zvětšované negativy ale řešení existuje.
Principem restituce sbíhavých linií je náklon hlavy zvětšováku nebo maskovacího rámečku. Oba dva postupy mají svá úskalí a nedostatky. Pokud nakloníme hlavu zvětšováku do boku, změníme sice obdélník na lichoběžník, pravděpodobně se nám ale nepodaří zvětšeninu proostřit v celé délce. Pokud však zároveň nakloníme objektiv dle Scheimpflugova pravidla, docílíme jak korekce perspektivy, tak proostření celé zvětšeniny bez nutnosti vysokých clonových čísel.
Vše bohužel není tak jednoduché, může dojít k zneostření obrazu na jedné straně zvětšeniny a dokonce i k nerovnoměrné expozici. Proč? Zneostření může být způsobeno náklonem objektivu, kdy se předloha dostane mimo obrazový kruh zvětšovacího objektivu, pokud objektiv posuneme tak, aby osa optické soustavy procházela středem filmu, využijeme sice střed obrazového kruhu objektivu, vyosíme tím ale objektiv z přímky zdroj světla - střed filmu - objektiv. Řešením může být použití objektivu určeného pro větší formát, než zvětšujeme (např. pro svitek 6x4,5 budeme zvětšovat sklem pro 6x6), v tomto případě zůstane zdroj světla - film - objektiv v jedné přímce; druhou možností je použít větší zdroj světla, kdy vyosením objektivu využijeme krajní část zdroje světla bez poklesu kvality. Úbytek světla způsobený osvětlením větší plochy na "roztažené" straně fotografie nemusíme brát příliš v úvahu, pokud tedy neroztahujeme na dvojnásobnou šířku :-/. Ani jeden z těchto problémů neřeším, je to spíše teorie, v praxi jsem s tím problémy zatím neměl (největší korigovanou zvětšeninu jsem dělal ze svitku 6x4,5 na 30x40 cm Rodagonem 80 mm).
Náklon maskovacího rámečku je zdánlivě jednodušší řešení, bohužel jen do chvíle, než si to vyzkoušíte. Není totiž úplně jednoduché zajistit rámeček na šikmé ploše proti pohybu, o znesnadnění ostření a manipulaci s papírem ani nemluvě. Mimoto i v tomto případě je nutné naklonění objektivu pro dosažení dostatečné hloubky ostrosti.
Postup si nejdříve ukážeme na několika fotografiích.
První obrázek demonstruje princip Scheimpflugova pravidla, kdy se rovina filmu, základové desky a kolmice na osu objektivu protínají v jednom bodě. Ze schématu to možná není dostatečně patrné, přikládám proto ještě detail zvětšováku.
Všimněte si, že úhel A je menší než úhel B, ale v žádném případě NENÍ poloviční! Je to dáno rozdílnou vzdáleností objektivu od filmu a od průmětny. Pokud by byl objektiv stejně vzdálen od filmu i fotopapíru, úhel by poloviční byl. Tuto možnost ale nebudeme uvažovat, alespoň u MF a SF snad nehrozí. Na třetím záběru ještě stojí za povšimnutí posun obrazu mimo střed základové desky zětšováku [P.S.: Spodní linka by měla procházet středem fotopapíru, ne hranou maskovacího rámečku...].
Přístroje Opemus umožňují náklon hlavy a objektivu pouze v jednom směru, takže prakticky je možné korigovat kácející se svislice u kinofilmu pouze při fotografování na výšku a u 6x4,5 naopak zase pouze fotografie pořízené na šířku. Jednou variantou je stříhat negativy po dvou políčkách a strkat je do zvětšováku zepředu, problém se dá také vyřešit nakloněním maskovacího rámečku a náklonem objektivu pomocí speciální misky se stavěcím šroubem. Toto udělátko jsem ale viděl jenom na obrázku, poradíme si jinak.
Jak je snad patrné z obrázků, pro naklonění objektivu jsem použil dva klínky z kolíčku na prádlo, fixovány jsou pouze dotažením zadního šroubu.
Poslední pohled tentokrát na zvětšovací rám s promítnutým obrazem. Červené linky vymezují obdélníkovou plochu budoucí fotografie, vlevo a vpravo jsou dobře vidět obrazové ztráty. Již při fotografování je totiž třeba brát zřetel na některá omezení, která tento postup obnáší. Především je to ztráta nemalé části negativu, je proto důležité nechat si dostatečnou rezervu na obou stranách fotografie, při restituci sbíhavých linií také dochází k protažení obrazu, s čímž je potřeba také kalkulovat - zvláště u těsnějších kompozic nebo při tvorbě cyklu, kde není úplně ideální mít rozdílné poměry stran u jinak obdobných fotografií. Ještě jedna opravdu již poslední rada, snažte se při fotografování rovnat záběr tak, aby se nekácela svislice procházející středem fotografie, tedy držet fotoaparát vodorovně v příčném směru. Jinak se to pod zvětšovákem nerovná snadno.
Na závěr přikládám dvě fotografie, první byla zvětšovaná běžným postupem, druhou jsem srovnal pod zvětšovákem kolíčkovou metodou. Na ukázce je dobře patrná ztráta plochy negativu v levé části způsobená nevodorovným snímáním (při vodorovné poloze fotoaparátu se stráta rozdělí na obě dvě strany rovnoměrně) a zároveň protažení fotografie na výšku při zachování šířky fotografie v dolní části.
Doufám, že můj výklad je alespoň trochu srozumitelný, pokud ne, neváhejte a zeptejte se. Často právě jen nepatrné srovnání linií odlišuje průměrnou od dobré fotografie, na druhou stranu z banality ale umělecké dílo nevznikne nikdy. Přeji hodně štěstí a pevné nervy.
Děkuji tímto Předsedovi za usměrnění mého jazyka do mantinelů PČP.
Zobrazit článek
