Dye transfer - malý úvod do problematiky
V jednom ze svých minulých příspěvků, jsem krátce zmínil dye tranfer (DT) jako ultimmátní metodu tisku barevných fotografií. V češtině k tomuto procesu není dostupných informací mnoho, což využiji jako záminku k napsání tohoto članku. Pojďme se tedy na dye transfer proces podívat trochu blíže.
Ale proč vlastně zrovna dye transfer? Jedná se totiž o dosud nepřekonanou metodu reprodukce barevných fotografií, která je sice technicky velmi náročná a pracná, ale pokud dobře zvládnutá, přináší dech beroucí výsledky. Těch je možno dosáhnout jednak protože DT nabízí nevýdané možnosti kontroly procesu ve všech jeho stupních a jednak je ve finální fázi na barytový papír barva přímo nanášena, což zvětšeníně dodá neopakovatelnou prezenci. Pokud se náhodou chystáte vystavovat barevné fotografie, je vaším zbožným přáním, aby to byly dobré dye transfery. Špatnou zprávou ovšem je, že Kodak výrobu materiálu pro DT ukončil v roce 1994. Dobrou zprávou naopak, že nějaké ty jiskřičky naděje lze ještě vykřesat. Vezměme ale věci pěkně po pořádku.
Nejdřív napíšu krátce něco o historických souvislostech, pak rozebereme technickou stránku věci a nakonec zkusím shrnout, proč je dye transfer tím čím je (na pokračování a bude-li zájem).
Na začátek mi tedy dovolte letmý historický úvod. Barevná fotografie je mnohem starší než je obecně známo. Vysoce kvalitní barevné snímky bylo technicky možné pořídit již v druhé polovině 19. století (první barevná fotografie vznikla v roce 1961) metodou barevné separace a také se tak dělo, byť jen v omezené míře. Důkazem jsou například fotografie ruského fotografa Sergeje Prokudina-Gorského. Že byl problém s jejich reprodukcí je věc jiná a jednim z řešení tohoto problému je proces pojednávaný v tomto článku, jehož čas měl přijít až o desítky let později.
(Jak jsem po napsání tohoto odstavce zjistil, zde na fóru se fotografie Sergeje Prokudina-Gorského už probíraly a dokonce byly v ČR vystavovány, kdo chce, použije vyhledávání)
Krátce k barevné separaci - jak je pravděpodobně všem čtenářům známo, každý barevný odstín spektra vzniká složením primárních barev v určitém poměru. Jaké primární barvy to konkrétně jsou záleží na tom, jestli jde o barvy aditivní nebo nebo subtraktivní. Aditivními barvami jsou červená, zelená a modrá (Red, Green, Blue) Subtraktivními barvami jsou azurová, purpurová a žlutá (Cyan, Magenta, Yellow).
Prokudin-Gorskij tedy používal metodu, kdy svůj objekt vyfotil třikrát, vždy s příslušným barevným filtrem. Tyto tři snímky mohl při tisku svých fotografií složit zpět a získat tak věrný barevný obraz. Že je tento postup při focení jiných, než zcela statických objektů velmi nepraktický není třeba zdůrazňovat. Na tehdejším trhu se nicméně objevily přístroje, které byly schopné zachytit všechny tři primární kanály současně nebo aspoň rychle po sobě, přesto se však ve větší míře neujaly.
Kromě toho, že je to historicky zajímavé, měla tato malá historická odbočka demonstrovat, že metoda barevné separace v době vzniku dye transferu nebyla již nic nového, naopak stála u samých počátků barevné fotografie. Nyní tedy již skočíme do 20. století do doby, kdy byl dye transfer vynalezen.
Fotografické reprodukční metody využívající barevnou separaci byly komerčně dostupné někdy od roku 1925 - např. Duxochrome / Duxocolor, Hydrotypie aj. Ačkoliv vysoce kvalitní, pro svoji technickou náročnost se neprosadily. Jak náročné musely být si moc představit nedovedu, protože dye transfer je všechno, jen ne jednoduchý.
V roce 1935 pak přichází Eastman Kodak s „Wash-Off" reliefním procesem, který byl v průběhu následujících let inovován fotografy Louisem Condaxem a Robertem Speckem. Ti následně svoje inovace prodali zpět Kodaku, který je pak uvedl na trh pod jménem „Original Kodak Dye Transfer Proces“. Oproti minulosti zde došlo k podstaným zjednodušením, díky kterým toto zpracování mohlo začít nabízet více laboratoří.
Produkci materiálů pro DT Kodak ukončil bez varování v roce 1993/4 z důvodu změn na trhu, které s sebou začaly přinášet d*g*t*l*í technologie. Pokud někdo dnes ještě tímto původním DT procesem tiskne, jsou to lidé, kteří se po ukončení výroby zásobili na léta dopředu.
Řekněme si ale konečně, o co v DT tedy vlastně jde. Ve finální fázi procesu máte tři filmy (též zvané matrice) o rozměru obrazu, který se chystáte tisknout. Každý z těchto filmů odpovídá jednomu barevnému kanálu primárních subtraktivních barev používaných v reprodukci - tedy azurové, purpurové a žluté (které zase odpovídají třem separačním RGB negativům).
Filmová matrice je pak vyvolána, přičemž exponované části filmu jsou vytvrzeny tak, aby zde želatina obsažená v emulzi ztratila rozpustnost ve vodě. Neexponovaná, stále ve vodě rozpustná želatina je pak v horké lázni (ca. 60°C) odstraněna, takže nám na podložce zbyla různě tlustá vrstva želatiny v závislosti na expozici.
Tento film se pak ponoří do lázně s pigmentem odpovídající barvy - azurové, purpurové nebo žluté a nechá se zde několik minut pigmentem plně nasáknout. Do tlustší vrstvy želatiny přitom logicky nasákne větší množství pigmentu. Následuje lázeň, ve které se odstraní přebytečné množství barvy, barva nasáknutá v želatině zde zatím zůstane.
Po vyjmutí z této poslední lázně je pak matrice obtisknuta na barytový papír s vrstvou želatiny podobný tomu, který se běžně používá v temné komoře, ovšem bez světlocitlivých stříbřitých složek. Obtisk je samozřejmě proveden emulze na emulzi a trvá opět několik minut, dokud pigment z matrice difunduje na papír.
Po sejmutí první matrice se celý proces na stejný papír opakuje ještě s dvěma zbylými. Po sejmutí poslední matrice je výsledkem finální obraz, který už je třeba jen usušit. Otázka, která teď možná mnohé z vás napadne je, jak při obtisku všech třech matric udržíme obraz přesně zarovnaný, aby se každá z nich neobtiskla trochu jinak a nebylo to rozmazané? Odpovědí je, že ačkollliv to možná vyžaduje trochu cviku, je toto v rámci celého procesu váš nejmenší problém. Matrice jsou perforované (proděravěné) tak, aby sedly na kotvící hřeby.
Od původního fotografického obrazu k finálnímu tisku je ovšem dlouhá cesta, která kromě separačních negativů a reliéfních matric (nikoliv zcela striktně) zahrnuje např. masky pro kontrolu stínů a světel, takže výsledná zvětšenina vzniká z až dvanácti filmů.
Pokud bude zájem ze strany čtenářů a čas ze strany mojí, můžeme se na podrobnosti a případně také na širší souvislosti a současnost DT podívat někdy příště.
- Případné opravy nepřesností a omylů jsou vítány.
Cesta k DT printu je ovšem dlouhá, trnitá a s nejistým koncem, ale o tom se rozepíšu možná už příště 
