Dobrá a zajímavá diskuse, tak přispěju se svojí trochou do mlýna.
Nebyl jsem nikdy členem žádného fotoklubu ani jsem fotografii nijak organizovaně nestudoval. Všechno co vím mám od svého otce (základy jako čas, clona, cistlivost, vyvolání čb filmu apod.), ale hlavně z desítek knih a z internetu, učení se z vlastních chyb a dlouhého a soustavného přemýšlení o tom, jak to vlastně celé je.
Především si myslím, že s fotografií to není o moc jiné než s jakoukoliv jinou tvůrčí činností, jakkoliv má možná svá specifika. Studovat ji tedy má smysl z toho hlediska, že se člověk naučí nutnému řemeslu a zvládne techniku tak, aby mu v budoucnosti nebránila v rozletu. Technika a řemeslo spolu s radostí z fotografování mohou stačit k tomu, že máte krásné, celoživotní a snad smysluplné hobby. Dokážete udělat technicky dobrou fotku, která je tu a tam třeba i zajímavá svým obsahem.
To je sice všechno hezké, ale je to vlastně teprve začátek, pokud jde o nějakou vážnější cílevědomou tvorbu, tedy o snahu dostat se NAD uroveň té jedné fotky tak, abych svými fotografiemi něco sděloval. Nějaké konzistentní poselství, které má hlavu a patu, zároveň pokud možno není banální a plytké a přináší do světa umění něco nového (nebo do světa dokumentu atd., víte jak to myslím). Tady už je to asi trochu těžší, možná se to na některých uměleckých školách učí, ale každopádně je k tomu nutný jeden předpoklad - musíte mít jako osobnost co říct, bez toho to prostě nějde 
Skromně přiznávám, že je pro mě v současnosti tahle jednoduchá pravda celkem frustrující... snad jednou bude líp
Ono "mít co říct" úzce souvisí s tím kdo jsme jako lidé, jakou máme osobní zkušenost a co se nás bytostně dotýká a jaký vnitřní život žijeme. Pokud si toto uvědomíme a zařídíme podle toho, snad není vše ztraceno Možná hlavním přínosem nějaké té umělecké školy (okresního fotoklubu, jak z diskuse výše vyplývá, spíš ne) je, že zde při troše štěstí potkáme podobně smýšlející lidi, kteří nás mohou inspirovat, ukázat cestu, posunout dál... Na druhou stranu to prostředí tlačí člověka nějakým směrem, kterým tam většina jde, takže k ní více méně nevědomky konverguje, což asi není vždycky dobře. Vždyť kolik slavných umělců žádné formální vzdělání nemělo, protože se o to nikdy nepokusili nebo protože byli ze studia vyhozeni (těch je snad ještě víc)?
Mám tedy před sebou skvělou knihu "Image makers, image takers", což je soubor rozhovorů s fotografy (W. Eggleston, S. Shore, M. Parr, S. Salgado, A. Corbijn aj.) a dalšími lidmi ze světa fotografie (obrazový editoři, galeristé, kurátoři, vydavatelé...), kteří odpovídají plus mínus na stejné otázky. U těch fotografů je pozoruhodné jedno - hodně z nich jsou fotografové vlastně tak nějak mimochodem. Ne proto, že by se jim kamera líbila jako krásný kousek techniky, protože by jim voněl ustalovač nebo je bavila práce v temné komoře, ale protože fotografie je nejvhodnější médium k tomu, co oni chtějí vyjádřit.
Ale i tady je snad pomoci, i když není žádný cíl (kromě toho posledního, definitivního), jen cesta se zastávkami. Vše záleži jen na naší vnitřní motivaci, touze něco dělat a na neuhasínajícím zájmu o věc, který nás žene neustále dopředu. Jsem přesvědčen, že géniem se člověk nerodí, ale stává. Ze světa hudby - Michael Jackson, Beatles, Jimy Hendrix (ať nám hudba toho kterého něco říká nebo ne) - všichni to byli géniové ve svém oboru, kteří si svůj úspěch oddřeli desetitisícema hodin ve zkušebně i na jevišti. Proč by to ve fotografii mělo být jiné?
Jistě, odpracovat si desetitisíce hodin po dvěstěpadesátinách nebo tisícinách vteřiny může být náročné, ale kdo kdy řekl, že by to mělo být snadné? To byl vtip Přijde chvíle, kdy fotograf dostatečně zvládne technické věci a kdy už prostě nestačí jen vyběhnout s foťákem na náves nebo za humna a hledat, co člověka cvrnkne do nosu. Přijde chvíle, kdy je potřeba a) vědět přesněji proč za humna vybíhám a co tam chci najít, nasbíraným materiálem se zabývat hlouběji, než že udělám zvětšeniny "z těch povedených". Možná, že géniové jsou ti, kteří se těmi technikáliemi nikdy nezdržovali, měli štěstí a hned od začátku měli z nějakého důvodu jasno v tom, co a jak a proč chtějí fotit - a ta technická zdatnost už přišla časem tím, že to prostě dělali a snažili se přirozeně být lepší a lepší.
Co jsem fotil v minulosti? Jaké motivy se opakují a jaké se doplňují? Jaký jsem byl, když jsem fotil tenhle motiv? Archiv každého fotografa je nástroj, který se dá využít různými způsoby... Říká se, že aby člověk mohl něco napsat, musí toho nejdřív hodně přečíst. A opět, proč by to s fotografií mělo být jiné? Snažím se vidět hodně fotek, hodně o fotografii číst, přemýšlím. Ale jen na fotografii se neomezuju, snažím se hledat inspiraci ve výtvarném umění oběcně, od starých mistrů až po 20. století... A doufám, že když to budu dělat dost dlouho a dost intenzivně, jednoho dne na hnoji vykvete květinka To je několik způsobů, kterýma se já snažím posunout dál.
A efekty se pomalu dostavují - především vidím jak je to, co jsem nafotil v minulosti, špatné Ale aspoň teď vím proč. A najdou se sem tam i pozitivní příklady - fotka, kterou se mi nechtělo zavrhnout, protože jsem nějak tušil, že na ní něco je a teď rozumím, co se povedlo a čím mě ten který motiv zaujal. Nastudoval jsem si například základy teorie barev a efekt byl dvojí - jednak jsem na několika starších fotkách rozeznal, proč mě daná scéna intuitivně zaujala a co přesně je na ní zajímavé a proč, ale hlavně jsem pak začal nacházet mnohem více barevných motivů a najednou to všechno dávalo nějak víc smysl. Takových příkladů by se jistě dalo najíc víc...
Je ale důležité si uvědomit, že žádná univerzální stříbrná kulka, která najednou vyřeší všechny naše problémy neexistuje. Fotím jenom Zenitem, ale kdybych měl Nikon, to bych teprve pořádně mohl fotit. Mám jenom padesátku objektiv, ale kdybych měl pořádněj širokáč nebo ten zoom 10-400 / 1.4, to by teprve byly obrázky panečku. Kinofilm je na nic, ale kdybych měl nějaký pořádný střední formát, to by teprve bylo něco! Vyvolávám jen ve Fomadonu LQN, ten Diafine nebo DDX jsou sice drahý, ale kdybych je měl... Ty papíry s pevnou gradací jsou na nic, musím nutně přejít na multigrade. Film je mrtvý, digitál má mnohem vyšší rozlišení a vůbec. Digitál je k ničemu, bez duše, nemá to to kouzlo, teď se vrátím k analogu a začnu konečně opravdu fotit, ale když už, tak pořádně - na velký formát. Všechno je to jen GAS v různých podobách, většina z nás to zná a v různé míře tím trpí... Ale to se nás spíš jen satan snaží svést z cesty
Také proto si myslím, že dávat sám sobě nějaká omezení, limitovat se a ve vymezených hranicích se snažit dosáhnout maxima má mnohem větší přínos, než bezbřehá svoboda všeho možného vybavení, se kterým sice můžeme dělat cokoliv, ale ve finále nic pořádně, akorát se to v těžkém fotobatohu pronese. Vždycky budou fotky, které člověk změšká, protože zorvna neměl dlouhé/krátké sklo, ten který filtr, blesk, cokoliv... Ale to kouzlo je v tom, že ve chvíli, kdy vím aspoň přibližně co chci, jsem na to po technické stránce odpovídajícím způsoběm připraven a zbytek mě nezajímá. Umět škrtnout to nepodstatné a soustředit se jen na to, co mě opravdu zajímá je součást procesu.
Tak. A teď už jen to, co jsem napsal také v praxi aplikovat Snad jsem vás svýma myšlenkama moc nenudil, snad to někomu pomůže nebo třeba vyvolá nějakou reakci, ať už souhlasnou nebo nesouhlasnou, což zas pomůže najít nové úhly pohledu nebo ty staré korigovat. Organizované studium fotografie může být fajn, snad ne ani tak kvůli osnovám, jako kvůli lidem, které člověk může (ale nemusí) potkat, když má štěstí. Někam se to snad ale dá dotáhnout i samostudiem, pokud nejedeme z kopce na neutrál, ale cestu hledáme aktivně a přemýšlíme o ni. Nejsou to většinou velké sedmimílové skoky, ale spíš malé slepičí krůčky, které jsou vidět až když se po delší době nasčítají a my se ohlédneme zpět.
Přeju vám všem v roce 2016 kromě dobrého světla také vytrvalost a energii k inspirované fotografické tvorbě.
David
. Ani nezatracuji fotokluby. Ty logicky nemohou být nadupané osobnostmi, ale téměř vždy se tam nějaká najde, která určitě ovlivní i ty jejichž zájmem prvotně bylo třeba okouzlení fotografickou technikou. Zrovna tak je důležité kde ten který klub funguje. Na malém městě to bude jiné než v Praze. Myslím si, že fotokluby, přes ty zmíněné "neduhy" byly ve fotoamatérské zálibě
