Vážení kolegové, při sarkastickém pohledu na jednoho obecního trofejního kulometného lovce fotografických obrazů, jehož výstup, v podobě neskutečného množství obrazově naprosto prázdných snímků, mne napadla otázka smyslu tohoto pošetilého počínání s nejistým cílem konečného výsledku. Je to ještě radost, nebo se jedná o jistý druh dosud nediagnostikované duševní poruchy jinak vnitřně nesmírně opuštěné bytosti? Je to jakýsi adrenalinový pocit z moci obrazů? Vždy jsem se domníval, že princip snipera, který dovede mistrovsky zasáhnout předem pečlivě vybraný cíl jedinou ranou, je klasické formě fotografie svým pojetím mnohem bližší. T o n e j s o u f o t o g r a f o v é , t o j s o u K r o p i č i !
S osvobozujícím radostným pocitem absolutní nezávislosti, mimo tzv. Zaostřováku, nebo Tekutého stativu "Starý Jezevec" Erik
Nebo jsi svůj talent věnoval pouze obsahovému plagiátorství? Dílo jakého velikána fotografie zhlédneme ve Tvém podání? Krásný den Ti přeje cvakálista Mic:)
