Moje zkušenost: Já začal fotit Zenitem v roce 1988, pak následovaly jiné filmové přístroje...no a v listopadu 2007 jsem zblbnul a koupil DSLR a dva objektivy. Za tři měsíce jsem se tak zprasil, že jsem nebyl schopen udělat kloudnou fotku. Hóóóódně pokorně jsem se po třech měsících cesty do pekel vrátil k filmu. Na učení je digitál to nejhorší co může být!!!
No já se tou DSLR taky učil přes půl roku vůbec udělat kloudnou fotku (myslím technicky), ale pak už následovala samá pozitiva a sociální jistoty
A to říkám myslím celkem bez emocí a zaujatosti, dneska je to cca 7 let, co DSLR (hodně často) používám, a zhruba 30 let, co (méně často) používám film (Zenitem E jsem fotil dohromady asi 15 let, teda čtyřma různejma kouskama). Rozhodně mi DSLR pomohla při hledání nějakejch kompozičních vztahů (mimochodem - když si dneska nejsem jistej, jestli bude něco fungovat, tak zapínám LiveView a černobílý režim, není nad to, vidět scénu černobíle už při focení) i při experimentech. Netvrdím, že všechno funguje na první pokus, i na DSLR si člověk musí zvyknout - proti filmu je tam spousta věcí "jinak", i když by z principu jinak být neměly.
Na učení bych to ale nezatracoval - když si člověk všimne, že jsou na foťáku i jiné programy, než zelenej čtvereček (jako třeba M), tak se nějakého postupu ve "fotografickém cítění" dá dobrat fakt rychleji, ta okamžitá zpětná vazba je velké plus - nemluvě o tom, že začátečník má u klasiky ještě druhé drobné úskalí, a to je zpracování materiálu. Fakt je, že já si moje začátky a neúspěchy si už moc nevybavuju, bylo mi asi osm, ale určitě nebyl každý film skvělý... U toho proklínaného digitálu většinou platí, že když už to mám na kartě, tedy po expozici, tak z toho tu fotku většinou nějakou dostanu (nemluvím o selhání technky, to se může stejně dobře stát u digitálu, jako u filmového fooaparátu), kdežto u filmu je v tu dobu jestě docela dlouhá cesta, na které se dají napáchat neodvolatelné chyby.
Každému asi vyhovuje něco jiného, já i tak po letech, kdy jsem byl bez komory, obsadil sklep a udalal slušnou temnici a teď to tak různě kombinuju. Na film je to pocitem takový "echtovnější", když udělám slušnou fotku klasikou, mám z ní větší radost - i když je to vlastně ve výsledku divákovi celkem šumafuk. Tomu fotka buď něco řekne, nebo ne. A jestli mu něco řekne, tak je úplně jedno, jestli je na barytu, nebo vytištěná černobílým laserem.