Má zkušenost: Pokud není měření "zepsuté" (poškozený nebo "vyčerpaný" měřící element, nesprávné "vedení měřeného světla", znečištěné části a pod.), měří vesměs správně každé.
Jenom je třeba vědět
CO CHCI ZMĚŘIT JÁ a CO MĚŘÍ FOTOAPARÁT! Zde shoda nepanuje téměř nikdy
Kdysi na FA jsem to už psal, ale nejsem schopen to už najít.
Např. velmi přesné a sofistikované měření (matrix, středově vyvážené, bodové) je u Pentaxu MZ5n. Je už "chytré", ale ještě lze jakž takž vyčenichat, co se vlastně v kameře děje. U mnoha jiných to už nejde ani náhodou - zvl. u módu "A" = automatika.
1. Když měřím
bodově(a MZ5n to umí poměrně velmi přesně - cca 2,5st), musím změřit buď
a) pouze ten "
detail", co fotím - a na ostatní se vykašlat. Ale ani to nestačí, protože
jakýkoliv expozimetr si vždycky "myslí, že měří konvenční střední šedou" = cca 18% odraženého světla. Jinak řečeno - budu-li bodově měřit sněhuláka, nedostanu bílou, ale "opáleného středomořce". Budu-li měřit umouněného kominíka, zase dostanu "opáleného středomořce". Čili - v prvém případě hodně přidat (=otevřít clonu - nebo prodloužit čas - nebo obojí), ve druhém hodně ubrat (=přivřít clonu - zkrátit čas - obojí). Kolik...? to už je věc zkušenosti.
nebo musím změřit
více "významných" ploch (hlavní objekt, stíny, světla..., prostě to, na čem mi záleží) a nastavit expozici tak, abych se "vtěsnal do expoziční pružnosti filmu" (je dobře pamatovat, že u každého filmu je to jiné, u každého způsobu zpracování je to jinak, ne všechno, co je na filmu, lze bez potíží narvat na papír...). Je rovněž dobré si uvědomit, zda mi budou stíny nebo světla na fotografii chybět, pokud se rozhodnu, že je "obětuji" (někdy to může být katastrofa, někdy naopak může "zmizet" to co se mi ani nehodí).
Obecně (ale velmi obecně!!!) platí, že pokud je "světelný rozsah scény" větší, než 5-6EV (a to bývá často), vyplatí se (při vyvolávání) snížit kontrast (zkrátit vyvolávací dobu, snížit frekvenci překlápění, použít ředěnou nebo "měkkou" vývojku a pod.) Stejné to je u "ploché scény" (rozsah třeba jenom 2EV), pak "přitvrdit" (koncentrovaná, teplá vývojka, více překlápet a pod.). V obou případech ale nemusí být nic z toho pravda, chceme-li zachovat právě třeba "plochý"=málo kontrastní obraz, nebo kontrastní obraz...
Bodové měření a zónový systém jsou sourozenci!
Pozn.1: Dost lidí se už "utopilo v poučkách zónového systému", protože neměli standardizovaný - zkalibrovaný vlastní zpracovatelský proces!!! Pozn.2: "Pravý zónový systém" lze uplatnit v podstatě jenom u jednotlivých expozic - plochých filmů, trochu omezeněji u svitků a dost špatně u kinofilmu - to proto, že 24 nebo 36 snímků udělá málokdo ve stejných nebo velmi podobných světelných podmínkách
2. Když měřím
"se zvýrazněným středem", jsem ve větších problémech... Především je totiž třeba se zorientovat (v manuálech, firemních údajích a pod.), jak vlastně ten zvýrazněný střed (měřená oblast) vypadá, resp. jaký má "tvar" a jakou část políčka zaujímá. To je totiž u téměř každého fotoaparátu jiné! K tomu ještě přistupuje další "finta výrobců" - totiž, i když namalují tvar měřeného pole, nemusí to znamenat, že celé toto pole, všechny jeho části, jsou do měření zavzaty stejně (okraje mohou být "méně významné pro měření" a podobně).
Dalším "problémem" (problém to je tehdy, když o něm nevíme) je fakt, že expozimetr v kameře nejlépe "vidí" a "zaměřuje se" na nejsvětlejší části měřeného pole - ty prostě "vidí a měří". Na ostatní více nebo méně kašle...
A úplně "nejlepší" je, když "automatika" začne "nestandardní osvětlení čidla" nějak korigovat. Pak je to už opravdu problém, protože JAK koriguje - to už neudává žádný výrobce.
Jak tedy měřit v tomto případě? Já přemýšlím asi takto:
Ještě před přiložením aparátu k oku se pokusím vyhodnotit, jak moc kontrastní scéna (resp. ta její část, kterou chci fotografovat) je. (Pozor!!! Celková úroveň osvětlení nemá s kontrastem nic společného!!! "Moc světla" může být na scéně, která je téměř nekontrastní - př. mlha na pláži, a při stejném "množství světla" může být scéna nezvládnutelně kontrastní - př. známé situace s prosvítajícím sluncem v hustém lese. Úplně stejné to je i při velmi nízkých hladinách osvětlení.)
Je-li málo kontrastní, je v podstatě jedno, na jakou část fotografované scény se měří - asi bych namířil fotoaparát někam, kde nejsou ani nejsvětlejší a ani nejtmavší partie. A současně si snažím uvědomit, zda se focená scéna nějak příliš neodlišuje od střední šedé - např. při focení kominíka na uhlí nebo sněhuláka na ledovci. Pakliže ano, musím korigovat tak, jak je napsáno u bodového měření. Jestliže ne, fotím tak, jak mi řekl expozimetr kamery.
Je-li scéna hodně kontrastní (typický příklad večerní krajina se sluncem na obzoru), zkusím zaměřit kameru nejprve na "krajinu" = popředí a pak na oblohu. Obvykle zjistím, že rozdíl je tak obrovský, že "to na film prostě nedostanu". Pak tedy naměřím krajinu (pokud ovšem nechci temné popředí a prokreslenou oblohu!) - jak říkají staří praktici: "naměřím si pod nohy" a provedu korekci podle toho, jak "krajina před mými nohami" vypadá (čerstvě zasněžená sjezdovka nebo hromady antracitu v uhelných skladech?). Pak naměřím oblohu a zjistím, o kolik EV je světlejší. Když to bude třeba 15EV, tak jsem v pytli... Když to bude méně, můžu se pokusit vyvolat film "měkce" (výše popsanými způsoby) - ale musím tak vyolat CELÝ film, což mi může vynést ztrátu předchozích nebo následujících "úžasných záběrů"! Nebo sáhnu do brašny a použiji šedý přechodový filtr (potřebné hustoty a charakteru přechodu). Třetí možností je naexponování několika políček (exp. řada) nebo použití autobracketingu.
Pozn.: U středově vyváženého měření ("s preferencí středu") se lze setkat s naprostými extrémy - např. Leica M6, M7 měří tak přesně, že mezi políčky na filmovém pásu jsou opravdu minimální rozdíly. Stejně tomu tak je u Konicy Hexar AF. U zmiňovaného Pentaxu MZ5n jsou rozdíly znatelně větší...)
3. "
Integrální měření" měří celou plochu políčka. Ale! U těch nejprimitivnějších systémů je to prosté změření (veškerého) světla, které dopadá na filmové políčko. Obvykle je toto světlo měřeno jedním měřícím čidlem. "Velká legrace" nastává v okamžiku, kdy je plocha políčka měřená více čidly (dnes je tomu tak již výhradně) a každé čidlo má pro výslednou expozici "jiný význam v jiné chvíli". Např.: jestliže dvě dolní čidla "dostávají hodně světla", informace o množství dopadajícího světla z horního čidla bude zredukována na polovinu. Nebo: Dolní čidla dostávají světla hodně, "zkrátíme je na polovinu" a budeme brát jako "hlavní" horní čidlo... Atd. atd. atd.
Toto už bývá obvykle řízeno a ovládáno "automatikou" kamery, do které konstruktéři "natlačili" nějaký program. Jaký? To se nikdo nedoví ty můj kvítku medový!!!

Např. u pentaxů postupovali (asi?!) tak, že posbírali desítky tisíc fotografií z minilabů a analyzovali je: co je nejčastěji fotografováno?, v jakých světelných podmínkách?, jsou to krajiny nebo skupiny nebo jednotlivé osoby?, jakou část snímku obvykle zaujímá popředí?, jakou pozadí?, v které části snímku je hlava? o kolik EV je obvykle světlejší obloha? atd. A z těchto informací sestavili program, který pak měření ovládá - resp. ovlivňuje - resp. provádí (nám utajené a netušené) korekce.
Pro tyto "druhy" měření já moc pochopení nemám - používám je pouze tehdy, není-li světla ani moc ani málo, kontrast není ani velký ani malý atd. (Pozn.: ale líbí se mi třeba pentaxovská - a asi ne jenom jejich - vychytávka: někde při horním rohu políčka je /expozičně nezvládnutelné/ sluníčko - tak prostě to čidlo, které světlo z této partie zachycuje, vypne.)
Re: Měřící systémy jsou dnes už tak vymakané, že zvládají možná 99% světelných situací. Ale havrana v dálce proti zasněženému Matterhornu... to neumí.