mahonny
Ještě nepadlo to, co já osobně považuji za nejdůležitější (odpověď bude na konci):
Želatina je hodně "svéhlavá a při 'porušení pravidel' neposlušná substance". S trochou nadsázky - zkuste se zeptat svých žen, partnerek a vůbec kuchařek, jak se chová například v kuchyni: nedohřeješ - špatně, přehřeješ - špatně, někdy tuhne, někdy tuhne hůře, někdy netuhne. Ony ty makromolekoule tvoří svým způsobem labilní hmotu. (I když je pravdou, že procesů znalí výrobci mají postupy do detalů vymakané - furt je to želatina. Zajímavé - ještě ji nikdo nenahradil...?!) Jenom tak pro legraci: šoupněte večer gumového medvídka (bonbón) do vody a ráno se podívejte, jak vypadá. Kdo neviděl - neuvěří!
V želatinové vrstvě (po rozmočení jakémsi "pudingu") jsou (m.j.) "umístěny" částice, které nás nejvíce zajímají - halogenidy stříbra a posléze kovové stříbro. Tyto substance se chovají - a jsou - elektricky nabité, tudíž mají tendenci se přeskupovat. Ale ani želatina není "elektricky neutrální" a roztoky chemikálií, kterými to vše ovlivňujeme mají rovněž nějaké potenciály. A k tomu všemu se velmi významně přidává teplota, při které se všechny reakce odehrávají.
A co se děje při zpracování filmu?
Přednamočení, nasáknutí emulzní vrstvy vodou (presoaking), které je u některých filmů nutné (např. Rolei R3), aby se (třívrstvá) emulze "rozvolnila" otevřely se cesty pro chemii. U jiných filmů (Lucky) je přednamočení vřele nedoporučováno (nevím proč, někteří říkají, že se emulze "rozpadá").
Vyvolávání: vodou (určité teploty a tedy schopnosti "otevírat nebo uzavírat cesty") nesené chemikálie "vcestují" do emulzní vrstvy (a že by vůbec nijak nereagovaly, nebo aspoň neovlivňovaly želatinu, to je málo pravděpodobné). Poté reagují m.j. s halogenidy Ag a v takto přeměněných "soustavách" vznikají látky jiné (žádoucí i nežádoucí). Některé v emulzi potřebujeme, některé nevadí, některé tam nechceme a některé "škodí".
Přerušení: protože jde především o "odředění" a vypláchnutí přebytků vývojky a reakčních produktů, stačí voda. U velmi rychle pracujících a vysoce koncentrovaných vývojek se doporučuje kyselá přerušovací lázeň, která neutralizuje (dostatečně rychle) alkalickou vývojku - na povrchu a do značné míry i ve vrstvě. Ale rovněž zasáhne "alkalizovanou" želatinu, nebo alespoň dojde ke vzniku reakčních produktů, které mohou být delší či kratší dobu "uvězněny" ve vrstvě.
Ustálení: je vlastně "vymytí" toho, co zbylo po redukci (na kovové Ag). Ale zase: pH, elektrika, změny želatinové vrstvy...
Re.: Želatina emulzní vrstvy je nosičem toho, z čeho posléze vzniká obraz, ale současně významně proces vzniku obrazu ovlivňuje.
Pustí - nepustí do vrstvy to či ono, její vlastnosti se významně mění se změnami teploty, pH atd. atd.
I když vynecháme extrémní teploty, při kterých se želatinová vrstva "bortí", pak i menší změny teploty mají vliv na charakter a dynamiku procesů, které v ní probíhají.
Co si pamatuji z mládí (to snad ještě žil Lenin): lecčeho z výše uvedeného bylo možno využít ve prospěch vznikajících obrázků, něčeho se bylo nutno kategoricky vyvarovat.
Př.: Staří řemeslní fotografové (potkal jsem se s nimi v divadle, v Třineckých železárnách a jinde) používali "fintu" s voláním ve studené vývojce. Vyvolávali v Atomalu 16°C "teplém" za minimálního pohybu (ale nikdy bez pohybu!!!) a výsledkem byly obrázky "bez zrna".
(Na okraj: všichni, které jsem pozoroval při práci, nakukovali na film při volání při temnězeleném světle. Aby člověk aspoň něco viděl, musel zrak na tmu adaptovat - a to trvalo jednu cigaretu.)
Podezřívám je, že o teoretické fotochemii věděli prdlajs, ale mně, elévovi, který bažil po informacích, říkali: film (vrstva) je 'tuhá, uzavřená', stříbro nemůže až tolik 'cestovat' a nevytvoří se 'stříbrné kobzole (brambory)'.
Dále: málokterá laboratoř měla temperované prostředí či dokonce klimatizaci (buď tam bylo zima jako na Sibiři, nebo horko k zalknutí). I když bylo horko, z kohoutků tekla "ledovka" nebo TUV zasraná kdečím. Z tohoto důvodu se pralo "odraženou vodou". A "vysvětlení"? Želatina se ve studené vodě 'zdrcne', zrníčka Ag se dostanou blízko k sobě a udělají hroudu.
Zdánlivě si obě "teorie" protiřečí. Ale! V těchto dobách se považovala za "teplotní standard" pro vyvolávání teplota 18°C. Čili - při volání - jsme se pohybovali 2 stupně pod "standardem", zatímco při praní se (např. v komunálech, které zpracovávaly amatérskou produkci) používala kohoutková voda a ta měla běžně 12°C. A to zrno bylo úděsné!
P.S. K Atomalu (Fomal, Fotomal, A49 ....): polský fotograf někam napsal, že:
- Ředěný atomal sice vyvolává vyrovnaněji, ale zrno se zvětšuje.
- Při volání ve stocku (s postupným prodlužováním vyvolávacího času) se s přibývajícím počtem vyvolaných filmů zvětšuje zrno a klesá kontrast.
- Atomal je zvláště citlivý na změny vyvolávací teploty - jeho vlastnosti se mění významněji, než u jiných vývojek.
- Atomal je mimořádně vhodný k "push" procesu.
Řečené jsem zkoušel a ověřoval - je to pravda.