Nechci samozřejmě vyvolávat debaty, které už z principu nemohou mít žádný rozumný závěr ( jeden má rád vdolky, atd...). Nicméně opravdu si nemůžu pomoct, tyhle poučky ( o nutnosti či vhodnosti použití toho či onoho na takový nebo makový žánr) mi vždy tak trochu připadaly, že jsou ze stejného soudku jako např. " 10 zaručených rad, jak HO přimět k akci ", které najdeme v 9 z 10 časopisů pro ženy. Znám opravdu spoustu týpků, které pohled na peroxydovou babu v červených tangách s ledabyle položeným prstem na silikonovém rtu rajcuje, ovšem znám i takové ( včetně např. mě), kterým se z klišé tohoto typu dělá opravdu velmi nevolno, byť dle výše uvedených rad bych měl nadšením hýkat

. Dělat se dá samozřejmě s kde čím, ovšem zrovna u toho portrétu mi příjde, podobně jako to píše bzencak, že s prodlužováním ohniska dochází k jednoznačnému mizení jakési intimnosti portrétu, mizí tam ten dojem bezprostředního kontaktu s portrétovaným, na těch fotkách to prostě je vidět, byť s hlediska perspektivy jsou formálně v lepším pořádku. Navíc osobně mám velice rád, když okolí portrétu zůstává, byť třeba jen náznakem alespoň trochu čitelné, působí to pak tak nějak přívětivěji, opravdověji, méně strojeně než když tam je jednolitá, totálně rozmazaná plocha (byť všelijak vysvícená) , což např. s tou 180 mm je v bytě prakticky nemyslitelné. Ale jak říkám, je to otázka priorit a vidění každého.